Kreativitou k rozšíření vědomí...

Setkávám se s různými názory na kreativitu, ale vždy se zastavím myslí u reakce “Proč to děláš? Co z toho máš? Máš z toho jen dobrý pocit, ale výdělek, peníze žádné.”

Pro mě je to celkem smutný pohled na kreativitu a tím vlastně život.

Je opravdu tak málo mít z něčeho dobrý pocit? A souvisí to jen s pocitem?

Nebo je za tím vším něco víc?
Nehodlám psát odborný článek a rozepisovat psychologická hlediska. Miluji jednoduchost. Tvořivou jednoduchost.

Ale také jasné informace, fakta, která říkají více širšímu publiku, čtenářům, pozorovatelům a hlavně tvůrcům svého života.

Chci napsat čistě jen své poznání, jak chápu kreativitu, co pro mě znamená a co v ní více vidím.

Když se mě dříve někdo zeptal, proč něco tvořím, když mi z toho nic nekápne, většinou jsem mluvila o pocitu naplnění a že mě to jednoduše baví a nepotřebuji dělat cokoliv jen proto, abych z toho měla výnosy.

Postupně rosteme a vyvíjíme se a zvyšujeme si level v kreativitě a přicházíme i na jiné koníčky, zábavu.

Ale nerosteme jen po stránce tvoření, ale rosteme i po duševní. Jak tyto dvě věci spolu souvisí? Více, než dobře. Doplňují se

K harmonizaci patří mít kreativní tedy tvořivý pohled na svůj život, ale kde ho vzít, když jsme bez inspirace a nemáme takovou představivost a vlastně vidíme svůj život zúženě?

Někteří mají zásek v představivosti jako také a jen těžko si něco představují. Nemusí to být nutně způsobeno vadou jako autismus a podobně, ale právě samotným zúžením pohledu na život, sebe a ostatní, který čerpáme během růstu z okolí, rodiny, ze společnosti, ze školy atd..

Jak tedy v sobě probudit fantazii?

Každý z nás umí něco, každého něco baví a je dobré se tomu věnovat a ne si to nechat v době krize vzít svým negativním přístupem.

Co lidí šlo a zahodilo svůj koníček, um v době, kdy se jim vše rozpadlo, veškeré vzdušné zámky. Viděli v tom, že nemá cenu dělat něco jen tak, že jim život nic z toho nemění. Ale jediné, co se stalo bylo, že dříve zhasli svíčku svých nadějí, než se mohlo cokoliv změnit. A samo se nic nemění. ;)

Měníme si vše my.

Sama na sobě vidím, jak má fantazie byla na začátku vlastně malá a jak postupně roste. Neroste sama od sebe, ale roste tvořením toho, co miluji, co mě naplňuje, ale také postupnou harmonizací. A právě kreativita, která se zvyšuje mi dává další obrazy a cesty do života, jak ho mohu měnit, kudy se mám vydat, co mohu vše dělat, abych se dostala do zdárného cíle. Když si přečtete tady články o čakrách, tak ke každé se váže podstatná část  tvoření si života, kreativní myšlení.

Je jasné že když se nevěnujeme svým zálibám, tak nestagnujeme jen v oblasti zálib, ale sami v sobě.

Není snad důležitý život a jeho tvoření? Nejsou tedy důležité koníčky? A skutečně jsou jen o pocitu nebo jsou i stavebním kamenem? :)
Pomáhají nám se rozvíjet, jak po kreativní stránce, po stránce fantazie, ale rozvíjíme tím i své vědomí. Odreagováváme se od starostí a všichni potřebujeme se jednou na chvíli zastavit a vypustit vše z hlavy a jak lépe vidět kudy jít, než s čistou hlavou? Jak lépe řešit situaci, která nastane, než právě, když se na ní podíváme s nadhledem. K němu se musíme dopracovat, ať díky meditacím, hudbě nebo zálibám.

Tvořivost a kreativní myšlení má léčivou, uzdravovací sílu. Ale také moc měnit a přetvářet život a je nesmyslné jí podceňovat, ale to už je každého rozhodnutí, jestli musí konat něco za něco nebo volně tvořit svými koníčky své myšlení, vědomí a tím mít širší obzory pro změny v životě.

Nulová rozmanitost zabíjí tvořivost a bez tvořivosti je jen málo nápadů a záměrů pro vykročení mnoha směry v bytí.

Stejnost plodí stejné a ještě více stejného. Rituál v případě, kdy nemáme motivaci, je východiskem, světlem na konci tunelu.

Vštěpit si disciplínu v kreativitě nějakým každodenním rituálem. Denně něco málo pro sebe udělat.

“Veškerá umění, kterým se věnujeme, jsou pouhým učňovstvím. Oním skutečně velkým uměním je náš život.” M. C. Richards

"Aby se umělecké dílo stalo skutečně nesmrtelným, musí se vymknout všem lidským hranicím: logika a zdravý rozum budou jen překážet. Až se však jednou tyto překážky prolomí, dílo vstoupí do království dětských vizí a snů." Giorgio De Chirico

"Kreativita je… vidět něco, co dosud neexistuje." Michele Sheaová

"Odchýlit se od norem znamená, že na to musíte mít. Než začnete být tvořivý, musíte být odvážní. Tvořivost je osud, ale odvaha je cestou." Joye Reiman

Cestou, tím směrem...

Cesty tu nejsou kvůli cílům, ale kvůli putování. Nejdůležitějším pro nás je putování po cestě a ne její cíl.

Jako příkladem nám jsou filmy, literatura. Kdybychom nás zajímalo čistě jen to, jak film nebo kniha dopadnou, nemuseli bychom se dívat na celý příběh a ani číst celou knihu. Stačilo by nám prostě jen vědět, znát konec. Ale proč tedy čteme celou knihu a díváme se na filmy od začátku do konce? Protože nás zajímá, jak hlavní hrdinové putují a docházejí ke svému cíli. Jak svou pouť postupně tvoří, přetvářejí, jak mění tím i sebe, svá rozhodnutí a díky tomu i vystupují z jedné cesty, aby putovali cestou jinou. Vše s čím postavy na svých cestách setkají, hraje roli při jejich putování. Ano, cíl je důležitou součástí, která je základním motivem pro rozhodnutí a směřování své poutě a ke konci  s odměnou v jeho uskutečnění.

Srovnání literatury, filmu s životem je příhodné. Měli bychom si uvědomit, že právě písemná forma nebo zfilmovaná forma je zkratkou skutečných životů. Někdy přehnaně, někdy s velkou realitou, ale vždy do tvůrčího záměru promítáme svou lidskost, zkušenost, bolest, snahu, směr a spoustu dalšího.

Tak jako je důležité vědět, co je pro náš cíl důležité, tak je dobré vědět, že je rozdíl mezi tím znát svou cestu a jít po ní.

A každá cesta má své rozcestí, které může vést ke stejnému snu, tak naopak může vést k jinému a nebo prostě sejdeme z cesty úplně. Ale pořád je vše v našich rukách, v srdcích, myšlenkách. Jak celá naše cesta, tak její směr, odbočky. Přímá cesta nikdy moc nefunguje nebo, jak se říká zrychlování. Tak jako nefunguje rozdělení na staré a nové pravdy.

Abychom se mohli posunout, dostat za zatáčku, dostat se k novějším myšlenkám, musíme poznat určitou zkušenost, která nás k tomu dovede.

Nakonec z překážky na cestě je zkušenost, síla, uvědomění něčeho a stává se z ní schod pravdy, na kterém vybudujeme další schod další zkušeností. Aby celé schodiště fungovalo, jak má, nemůžeme přeci nějaký schod vynechat a nechat tam mezeru.

Každý ze schodů je základnou pro ten vyšší. Bez pevného základu, není ani stabilní schodiště. Není ani vyrovnané. Kostrbaté, nepravidelné stupně, které časem chybí a vracíme se zpátky, abychom stupeň vyplnili.

Stoupání výše probíhá postupně, krok za krokem, schod po schodě, abychom pochopili vše a nezazdili si tím další svůj růst nebo neoddálili tím, že pak spadneme zpátky, protože nám jistá zkušenost chybí a tak něco nezvládneme a jdeme od počátku s daleko větším pádem, než když budeme mít vybudovány všechny své pevné základy. Až, když je tma, jsou vidět hvězdy. Až když pochopíme zkušenosti, dostáváme se blíže ke svému cíli.

Pokud děláme něco, co nás netěší - máme s tím přestat. Náš život, je naše umělecké dílo, které si malujeme svýma barvami, štětci, pastelkami, uhlíky, vodovkami, energií... Když putujeme ve šlépějích někoho jiného, nemalujeme svůj život, ale kopírujeme život někoho jiného. Napodobováním si netvoříme své poutní cesty, cíle, budoucnost.

A jak říká jedno známé přísloví: Jste tam, kde jste, protože přesně to je to místo, kde být chcete.

Transformace - Úhel pohledu

Čím více se potápím do jasných hlubin světla víry, tím více mám otázek. Ne proto, že bych v sobě  víru neměla, ale pro její rozmanitost. A nejen to. Celkově pro rozpor věřících.

Kde začít? Mám tolik myšlenek a nevím, kterou  sdělit jako první.

Je spousta vír a každý máme tu svou. A v podstatě zkušenost nás všech je něčím jiná a tím i ovlivněná v podstatě víry.

Poslední dobou se setkávám s dělením na staré a nové pravdy. Osobně to takto nevnímám a necítím. Spousta lidí tvrdí, že dané věci, názory patří pod staré pravdy a měli bychom se transformovat do nových pravd.

S tímto dost nesouhlasím. Má zkušenost říká, že nové pravdy stojí zrovna na základech starých pravd.

Někteří své nové pravdy přednášejí stylem jako, když zapomněli, že zrovna stará pravda je vynesla o další stupínek výše.

Občas z nich máte pocit, jak když jsou někde naprosto jinde. Nadlidi.

Měli bychom si uvědomit, že každý stupínek, schůdek výše je základem pro ten nový. A neměli bychom zapomínat na ty předchozí, nižší, které nás posunuly blíže k uvědomění.

Díky nim jsme tam, kde jsme nebo budeme a zase jsme.

A to bychom měli i sdílet dál. Ne formou, kdy druhý získá pocit, že je trouba, protože podle některých žije ve starých pravdách, kterou jsou  údajně nesmyslem.

Nesouhlasím, nesouhlasím a ještě jednou nesouhlasím.

Aby vůbec lidé pochopili o čem mluvíme, co sdělujeme a kde mají začít,měli bychom na ně mluvit srozumitelným jazykem. Ve chvíli, kdy mluvíme, jak z jiné dimenze, je i tak na nás pohlíženo.

Já mám ráda věci jasně řečené, bez pozlátek, příkrás, bez vyšších sfér.

Sama jsem zažila, když někdo vyprávěl o tom, jak si něco tvoříme slovy vyššího společenstva - nechápala jsem. To samé mé okolí.

Nezapomínáme občas mluvit přirozeně? Nesnažíme se někdy zbytečně dávat do slov, vět větší význam, krásno, než to tak vypadá?

Než to tak skutečně je?

Co jen prostě stručně říct - změň svůj přístup k sobě, ostatním a k životu? Nestačí říct - měj se rád? Vždyť právě to je ta jednoduchost, ze které vše vychází, a kterou sdělujeme.

Sděluji-li něco, měla bych působit na druhé přirozeně, ne naškrobeně či jakože jsem někde jinde. Proč se zapomíná pak na tuto jednoduchost a pořád se obracíme na své Vyšší Já, když vyšší Já, by na takové úrovni se mělo projevit samo, mělo být spjaté a propojené tudíž bychom pak neměli mít potřebu říkat, že jsme mluvili skrze naše Vyšší Já.

Též toto slovní spojení používám, ale důvodem je, že ještě nejsem sama s Vyšším Já plně propojena.

Pak potkávám lidi, kteří někam došli, jsou výše než já a přesto, dostanou se do diskuze, skupiny, kde jim najednou není příjemně a mají z některých svíravé pocity a nedokáží se přesto přenést a tak po čase odcházejí s tím, že si jiní neuvědomují svou nezkušenost, hledají jisté senzace a ubližují tím, zneužívají atd.

Jak může někdo zneužít někoho uvědomělého? Někoho, kdo dosáhl propojení všech tří? Někoho, kdo došel do určité fáze, kdy už toto by se ho nemělo nějak dotýkat?

Pak tedy si, ale dost oporují, když tvrdí, že nám nemůže nic ublížit, jen to, co sami dovolíme a připustíme.

Přijde mi to poněkud příliš. Být ve fázi lásky a světla, pochopení a pak vyřknout toto a odejít, protože se s tím nedokáže smířit, vyrovnat? Proč tedy těm ostatním neporadí a neřeknou, co podle nich dělají a říkají špatně a raději odejdou, protože je pro mě zatěžující plýtvat svou energií na někom o kom si myslí, že by měl raději mlčet? Proč? Rozhodne-li se člověk transformovat, pak po celou dobu sbírá informace, své zkušenosti a i názory a poznání druhých. Kde je nakonec ta svobodná vůle, když někdo, kdo by jí měl chápat, řekne - raději si nechte svou nevědomost? A kde je jistota, že zrovna ten člověk, který toto říká, jí má? Když nakonec není schopen ani říci, co se mu přesně nezdá a v čem vidí u druhého nevědomost?

Tak moc někteří chtějí pomáhat a nakonec nedokáží říct přímo, co se děje, co podle něj je špatně. Ale pořád je to jeho pravda, s kterou se může někdo spojit a někdo ne.

I ten neuvědomělý, dojde-li, že chce něco změnit, už uvědomělý je a nějaký názor na život, svět má, spojenou se svou zkušeností a má právo sdělit a ostatní to mohou nebo nemusí přijmout či doplní svou zkušenost. Ale jak tedy má přijít na to, že třeba dělá něco špatně, když mu nikdo nic z toho nesdělí, protože by měl podle nich mlčet? Jak se tedy má posouvat? Musí se projevit, sdělit, co má na srdci, aby i druzí mohli říci své.

Nejen neustále číst, hledat informace, sledovat ostatní, ale právě sbírat zkušenosti pro svůj růst a duševní rozvoj. A k tomu patří projev svých myšlenek, postojů v daném stupni transformace.

Také nemám vždy sílu pomoci, protože ne vždy to lze. Ale je to tam, kde není odhodlání.

Jedná se jen o můj názor a poznání z diskuzí, a tak zde sděluji čistě jen své pocity, a co bych případně dělala jinak.

Má víra se neodvíjí od nějakých pravidel, které staví jakési bytosti, které je přenesou přes channeling, ani od víry ostatních. Nesouvisí ani od stanovených frází a zákonů, které se neustále dokola opakují a vždy skrze někoho jiného.

Mám-li být svobodným člověkem - tedy můj duch a mysl, pak k čemu jsou fráze, pravidla, zákony? Vše přece vychází jen z nás samotných a z naší lásky vůči sobě a ostatním. Z naší volnosti a svobody vůle. Ne ze stanovených pravidel, který někdo určí a dnes na tom líže smetanu.

A kde je ta jistota, že je to tak, jak zrovna ten či onen říká? Jen v našem srdci, známe odpovědi a probouzíme je.