(Ne)Zatoulané štěstí

Štěstí? Co to vlastně je štěstí?

Má ho jen někdo? Kolikrát v životě říkáme, že chceme být šťastní? Druhým při různých příležitostech štěstí přejeme. Přesto ho nedokážeme uchopit, předat, ale můžeme se vstřícně usmát, přát ho sobě, druhým. Ale přijde? Zaťuká na dveře a řekne něžným hlasem "Jsem tu. Jsem tu i kousek mě pro tebe?"

Víme, že tímto způsobem ne a stejně něco podobného očekáváme. Podmiňuje tomu celý život, a když se nestane ten dlouho očekávaný, kýžený zázrak/okamžik, tak to pro změnu svedeme na jiné slovo, energii a tím je smůla.

A tak se touto hustou řekou života brodíme, těžko překonáváme vlny, až zjistíme, že jsme na samém jejím konci a dál už není cesty zpět. Není trochu pozdě přijít v takový den na to, že štěstí je jen a jen o našem vnitřním pocitu? Že celou dobu bylo pouze o nás? Jak jsme se měli radovat z maličkostí, které nás provází od započetí?

Nevnímám štěstí jako něco hmotného, s vlastním mozkem, co se rozhodne na koho si zrovna sedne, koho obejde a komu jen z dálky zamává. Stejně nevnímám smůlu. Vnímám čistě přitažlivost myšlenky a v její pozitivní či negativní náboj, který svým soustředěním někam namíříme, nasměrujeme a buď ho budeme držet stále ve stejném směru nebo mu trasu změníme či ho úplně zastavíme.

Je jen na nás, jak moc si dovolíme být šťastní i s překážkami, které po cestě máme, ať už si je tam sami dáme nebo dovolíme, aby nám je tam někdo položil. Jak moc dokážeme být vděční za každý příjemný okamžik, maličkost (kterýma stavíme své vzdušné zámky), jak moc dokážeme s láskou to vše vyzařovat a být důstojní i ve chvíli, kdy se nám základ našeho zámku začne bortit, kdy nám na něm popraskají zdi a jak zase svou stavbu dokážeme spravit a zocelit.

                                                       (s pokorou ©Falcora)

Kořen Utrpení

Vzhledem k tomu, že mám hodně práce a nedostávám se ke článkům, rozhodla jsem se přidat úryvek z jedné knihy, kdy si stále ještě někteří a to i ti, co mě znají, neuvědomují vlastní zodpovědnost za své emoce, pocity, za zraněné Ego. Nejsem zodpovědna za nikoho z vás, za to, co vy cítíte, jak cítíte, co se vám honí hlavou za myšlenky, které jsou ovlivněny minulostí. Někteří s tím něco děláte, jiní raději budou hledat viníky v někom jiném, říkat jaké jsou to kraviny. Ono bez činu to kravinou dál zůstane, ale pořád jde vaše rozhodnutí v postoji a ne mé. Nejlépe se to vidí z pohledu, kdy oddělujeme emoce, od myšlenek. Kdy pochopíme, že jediným naším omezením je jen a pouze naše hlava. City jsou naším faktorem, který nám dává jasné odpovědi. Ty si, ale necháváme brát svou smrštěnou myslí, egem, vědomím. A ještě nejraději, když toto můžeme předat dál do dalších lidí, aby jsme v tom nebyli sami. Už to samo o sobě zní velmi absurdně. Přesto to tak děláme a funguje to na mnohé výborně...

Úryvek z knihy Moudrost nedokonalosti - Rob Preece

Kořen utrpení

Když bylo mému mladšímu synovi dva a půl roku, jeho kapacita vytrvale křičet, pokud nedostal, co chtěl, mi připadala výjimečná. Jeho hněv a úzkost vycházely ze silného zdroje, který bylo těžké rozpoznat a reagovat na něj. Dokázal řvát po dlouhé časové úseky a nic ten proud nedokázalo zastavit, dokonce ani když dostal, co chtěl. Jeho utrpení bylo syrové, bezprostřední, mimovolní a neomezované zábranami dospělých. Vyjadřoval tu nejzákladnější zkušenost se situací, v níž nedostal, co chtěl, bez možnosti pozvednout se na úroveň vědomého pochopení. Toto utrpení zná každý rodič.

Jako dospělí se možná domníváme, že bychom si neměli dovolit toto projevovat — jsme přece „nad“ takovými infantilními reakcemi. Anebo nejsme? Jak často reagujeme na situaci, kdy nedostaneme, co chceme, hledáním viníka, racionalizací svých emocí či nějakou formou náhradního uspokojení? Připomíná mi to elegantně oblečenou třicátnici křičící na schodech Royal Academy v Londýně na svého manžela, že prší a ona zmokne. Byla jako malé děcko obviňující ho ze svého nepohodlí, a dokonce ze samotného faktu, že prší. Důvodem našeho utrpení je, že mysl reaguje na zážitky často nekontrolovatelně. Nemůžeme pokaždé změnit svět a zastavit déšť, ale můžeme změnit své vnitřní reakce na to, co přichází. Během dospívání se postupně učíme vzdávat se okamžitého uspokojení svých potřeb. Naše utrpení se tak stává méně syrové a bezprostřední a v souladu se stále sofistikovanější myslí nabývá delikátnější a méně viditelné podoby. Možná nevybuchnu hněvem, když nedostanu, co chci, ale mohu cítit zklamání, nespokojenost, frustraci, úzkost a spoustu dalších pocitů. Mohou trvat krátce, mohu je ignorovat, ale vždy tu jsou. Podle buddhistické psychologie prvotní příčina utrpení spočívá v mysli a její základní tendenci k uchopování a ulpívání. Toto jsou tradiční pojmy používané k popisu určitého sklonu mysli, mně se však pro jeho vystižení osvědčil obraz kontrakce. Smršťujeme se kolem pocitu své identity.

Jsme-li si sami sebe vědomi, můžeme to prožívat jako jistý druh fyzického a energetického stahu, který možná pramení v mysli, ale sofistikovaně se projevuje v hmotném světě. V důsledku této dispozice pak reagujeme na okolí smršťujícím, obsesivním způsobem vedoucím k nekonečnému koloběhu bolesti a reakcí na ni. Pokud si toto neuvědomujeme, vězníme sami sebe v situaci, která neumožňuje přirozené střídání přílivu a odlivu. Dalo by se říct, že míra našeho utrpení je vlastně přímo úměrná tomu, nakolik se smršťujeme a uzavíráme. Náš život může být nervózní a plný strachu v důsledku snahy chránit se před tím, co považujeme za „realitu“. Čím víc se stahujeme, tím víc se náš svět plní stresem a napětím a my cítíme větší nejistotu a strach ze změny. Máme stále méně místa, méně času, méně skutečné svobody, méně osobního prostoru. Vnější okolnosti mohou k této nouzi přispívat, ale prvotní příčina pramení v mysli. Ve svém stavu kontrakce ztrácíme vztah k přirozenému prostoru, který je v naší realitě přítomen. Kdybychom se mu otevřeli, zjistili bychom, že je vlastně prostorná, plynulá a ve své podstatě svobodná. Tato prostornost je však kvůli naší hluboko zakořeněné nejistotě nepřijatelná pro naši křehkou identitu; naopak se stává zdrojem značné úzkosti. Ve své nevědomosti jsme slepí vůči tomuto přirozenému prostoru a žijeme ve stavu smrštěnosti nazývaném v sanskrtu dukkha (doslova „smrštěný prostor“), jehož protikladem je otevřenost prostoru zvaná sukkha. Pojem dukkha se však obvykle překládá jako „utrpení“ nebo „neuspokojení“, zatímco sukkha znamená blaženost. Sám u sebe tuto reakci pozoruji, když udělám svým smrštěním a napětím z poměrně prosté situace drama.

Vzpomínám si, jak to bylo, když jsem u nás doma obkládal kuchyň. Naplánoval jsem si, že to provedu určitým konkrétním způsobem, a měl pocit, že vše jde tak, jak jsem doufal. Neměli jsme však dost dlaždic, abychom práci dokončili podle původního plánu, a tak mi navrhli udělat to jinak. Začal jsem cítit, že se smršťuji. Prakticky by to znamenalo polovinu dlaždic v jedné části kuchyně zase sundat a dokončit s nimi jinou část. Cítil jsem, že se postupně uzavírám do úzkého, obranného místa, úplně odříznutého a nehybného. Začal jsem mít pocit, že mě tlačí do něčeho, co je pro mne absolutně nepřijatelné. Nebylo kam se pohnout a byl jsem před výbuchem. Během pár minut jsem se tak z otevřenosti vůči prostoru, s níž jsem pracoval, dostal do pekla kontrakce, které jsem si sám vytvořil. V kontrastu k relativně prostému buddhistickému náhledu na kořen utrpení nabízí západní psychologie širokou škálu názorů, které se s buddhistickými principy v mnohém shodují, ale jsou komplexnější. Nejobvyklejší psychoterapeutické pojetí zní, že většina našeho utrpení pramení z emočních zranění, zejména z dětství.

Západní psychologie zevrubně prozkoumala vývojový proces jedince a obecně směřuje k myšlence, že naše rozvíjející se „já“ roste od okamžiku početí a setkává se s rozličnými vlivy prostředí, které postupně jak tvarují, tak narušují jeho vývoj. Zdůrazňuje se tu názor, že kombinace stresů vnějšího prostředí a vnitřních dispozic na jednu stranu umožňuje rozvoj, na druhou stranu nás může psychicky narušovat. Buddhismus a západní psychologie se tak shodnou v tom, že zraňování, které zakoušíme, vzniká v interakci vnitřních sklonů a vnějších podmínek. Ačkoli západní psychologie nevykazuje snahu najít specifickou kořenovou příčinu utrpení, možný obecný princip by se dal definovat jako naše relativní schopnost či neschopnost zdravě reagovat na životní zkoušky. Kapacita přizpůsobit se a udržet si relativní zdraví v krizových a traumatických situacích je významnou homeostatickou složkou naší přirozené povahy. Míra zakoušeného utrpení se vztahuje ke schopnosti zdravě reagovat na požadavky života. Naše reakce bě- hem procesu růstu a zrání určují, kým se staneme, a to jak zdravým, tak nezdravým směrem. Mnohdy si osvojíme způsob vyrovnání se s traumatem, který je adekvátní v době vzniku, nicméně později v životě se stává navyklým vzorcem reagování, jenž nás omezuje a frustruje. Příkladem může být dítě, které vytěsní a pohřbí ná- sledky sexuálního zneužívání, aby přežilo. Za daných okolností je to ten nejpřirozenější a nejzdravější mechanismus přizpůsobení, avšak v pozdějším životě se tato reakce na trauma ukáže být překážkou dalšího zdravého vývoje a musí být uzdravena. Zranění z minulosti jinak bude rezonovat naším životem jako bolestný navyklý vzorec emočního reagování. Jeden muž, který ke mně přišel na terapii, si jasně vybavil takový zážitek, když se začal dotýkat možnosti, že byl sexuálně zneužíván svým otcem. Postupně odkrýval událost, kterou dávno uzavřel v nevědomí, aby přežil. Pohřbení traumatu ze zneužití mu sloužilo jako ochrana v době, kdy mu scházely psychické zdroje pro integraci této hluboké bolesti.

V dospělosti však začala být přítomnost traumatu, byť nevědomá, stále rušivější. Během terapeutického procesu, v němž se zvědomovaly různé aspekty jeho zneužívání, bylo důležité nechat jej nalézt vlastní tempo, aby mohl s uvolňovanou bolestí žít. Po nějaké době dokázal vynést na světlo větší část svého zážitku a pomalu umožnil výrazné změny, jež to přineslo do jeho sebeobrazu, vztahů a schopnosti stýkat se se světem. Předtím byl vždy uvězněn v navyklém, vesměs ustrašeném způsobu reagování na lidi a situace, s nimiž se setkával, aniž chápal proč. Když odkryl své zranění, začal měnit svůj vztah k okolnímu světu a poprvé ve svém životě cítil, že určitým způsobem reaguje kvůli svému vnitřnímu zdraví a ne ze strachu, bolesti a zmatku. Ačkoli existuje v životě mnoho situací, v nichž jsou lidé zjevně oběťmi okolností, naše individuální citlivost a způsob reakcí na události rozlišují míru, nakolik pro nás budou traumatické. Dá se říct, že jak západní psychologie, tak buddhismus směřují k myšlence, že podstatou problému je naše odpověď na svět, a nikoli nutně svět sám. Svět jako takový bude vždy manifestovat okolnosti, které potenciálně způsobují utrpení, a my máme jen omezenou možnost to změnit. Můžeme nicméně změnit svou niternou reakci na tyto okolnosti. Šántidéva ve svém Uvedení na cestu k probuzení (Bódhi- čarjávatára) říká, že sice můžeme zkusit pokrýt povrch světa kůží, ale mnohem jednodušší by bylo obalit jí své nohy.6 Jeho pozorování odporují běžnému náhledu, že je třeba najít někoho nebo něco, co nese vinu za naši bolest. Pokud hovoříme o utrpení zneužívaného dítěte, skutečně by nebylo na místě říkat, že jeho bolest je pouze důsledkem jeho mentálního postoje. Buddhismus i západní psychologie nicméně zdůrazňují, že bychom měli spíš převzít zodpovědnost za své reakce na situace než donekonečna obviňovat někoho nebo něco tam venku.

Pokud tak učiníme, posuneme se z pozice dítěte do pozice dospělého. Buddhistická psychologie klade důraz především na kultivaci vědomí schopného si okamžitě uvědomovat reakce mysli na jakoukoli zkušenost, jež se právě objevuje. Západní psychologie osvětluje zejména podstatu vzorců emočního reagování a zraňová- ní, které naše reakce formují. Společně mohou tyto dva přístupy poskytnout vhled do příčiny utrpení, zejména ve vztahu k podstatě a zraněním ega. Zatímco buddhistická praxe nevěnuje příliš pozornosti historickému vývoji individuální patologie, její postoj k uzdravování se opírá o přímý vhled do podstaty zážitku, když se objevuje. Západní psychologie si velice všímá vývoje a narušení našeho sebecitu. Psychoterapie se proto může mnoho naučit z buddhistického zdůrazňování kultivace okamžitého uvědomování si aktuální zkušenosti, stejně jako může buddhistická psychologie čerpat z detailnějšího a osobnějšího porozumění psychologickému vývoji ega a jeho zranění.

...pokračování příště

“To, co je pro jednoho vytvořeným nesmyslem, může být pro druhého jeho vytvořenou realitou.”

Dostaneme, na co myslíme, ať to chceme nebo ne.

Opakování je matkou moudrosti a sama na sobě zjišťuji, jak se k některým věcem vracím nebo je potřebuji slyšet nebo číst v okamžik, kdy se mraky zatahují, světlo polevuje a schyluje se k bouři. A tak si je zopakuji dnes a přímo tady.

Artist: Já Falcora

Narodili jsme se s vrozeným vědomím a poznáním, že si svou realitu sami vytváříme. Toto poznání je v nás natolik základní, že když se někdo snaží naše tvoření zmařit, tak v sobě automaticky cítíme jisté rozladění. Narodili jsme se, že jsme stvořiteli vlastní reality.A i když jsme po tom tvoření vnitřně velmi silně toužili, tak v průběhu začlenění do společnosti jsme postupně přebírali představy druhých o tom, jak by náš život měl vypadat a jak by se měl odvíjet.

Ale stále v nás žije poznání, že jsme stvořitelé vlastního života, že existuje absolutní svoboda, a že to jak prožijeme život skutečně záleží jen na nás.

Vzpomeňme si, jak jsme nikdy neměli rádi a nemáme, když nám někdo říká, co máme dělat, jak se chovat nebo rozhodovat. Nikdy se nám nelíbí, když někdo zpochybňuje naše impulzy, konání, rozhodování, touhy a přání. Časem pod tlakem okolí, lidí, kteří se zdáli být přesvědčeni o tom, že jejich praxe má větší moc, slovo, pravdu a hlavně lepší, než vaše, jsme začali postupně opouštět své odhodlání vést svůj život. Některým přišlo a přijde snadnější, když se přizpůsobí představám druhých o tom, co je nejlepší, než aby se o něco začali skutečně snažit a konat.

Ve vší snaze, ve všem to přizpůsobování, ve veškerém úsilí zapadnout do společnosti, se nevědomky vzdáváme své absolutní svobody tvořit život takový jaký chceme.

Ale je to skutečně tak snadné? Vzdát se svobody? Nelze se toho pocitu přeci zbavit, protože existuje v samé podstatě našeho bytí.

Přesto máme tendenci vzdát se jí kvůli tomu, abychom obstáli ve společnosti, byli bráni na milost nebo v zoufalé rezignaci a přesvědčení, že nemáme jinou volbu, než se vzdát své síly a práv rozhodovat se. A tak kráčíme proti proudu, proti vlastní přirozenosti a proti vlastní duši a vůli.

V našem prožívání nemůže tvořit nikdo jiný, než my. V tom, že dovolíme někomu, aby vytvářel naší realitu, není nic uspokojujícího, ale celkem dost ničivého. A věřte, že ani není dost možné, aby někdo tak činil.

Jsme Vědomí, které se momentálně nachází v tomto úžasném fyzickém těle proto, že na něco se soustředit a tvořit je vzrušující. Fyzická bytost, kterou definujeme jako sebe stojí na náběžné hraně myšlení, zatímco námi proudí Vědomí, které je ve skutečnosti naším Zdrojem.

Dost často slýcháváme od přátel, okolí otázku „Proč mi trvá, tak dlouho, než dostanu to, co chci.“

Není to proto, že to nechceme dost.

Není to ani proto, že nejsme inteligentní.

Není to ani proto, že toho nejsme hodni.

Ani proto, že by se proti nám spikl osud.

A už vůbec ne proto, že to dostal někdo jiný.

Samotným důvodem proč to tak je, že se držíme ve vibračním vzorci, který neodpovídá vibracím našeho přání.

To je jediná příčina.

Ještě je potřeba pochopit podstatnou věc. Pokud se zastavíme a zamyslíme nad tím a procítíme to, můžeme identifikovat jakoukoliv disharmonii.

A v tento okamžik se začneme zbavovat starých myšlenek a vzorců, které představují jedinou překážku.

Podle narůstajícího pocitu úlevy poznáme, že se zbavujeme odporu a stejně tak zvýšeného napětí hněvu a frustrace. Zjistíme, že předtím jsme tyto negativní pocity jen posilňovali.

Naše časoprostorová realita byla uvedena do pohybu silou myšlení dlouho předtím, než se projevila ve fyzické formě, kterou nyní vidíme.

Všechno v našem fyzickém okolí bylo vytvořeno z nefyzické perspektivy tím, co nazýváme Zdrojem. A tak jako náš Zdroj vytvořil náš svět a nás – silou zaměřené myšlenky, pokračujeme i my ve vytváření svého světa ze svého místa na náběžné hraně myšlení v této časoprostorové realitě.

My a to, co nazýváme Zdrojem, jsme jedno a totéž.

Nemůžeme být odděleni od Zdroje a Zdroj od nás není nikdy oddělen.

Zdroj nikdy nenabídne myšlenku, která by mohla způsobit oddělení od nás.

Nemůžeme vyslat myšlenku, která by způsobila totální oddělení, ale můžeme vysílat myšlenky, které jsou velmi odlišné svou vibrační povahou a tak budou bránit našemu přirozenému spojení se Zdrojem. Říkáme tomu odpor nebo rezistence.

A nejlepší bude uvést si příklad.

Když se například na několik sekund na něco zaměříme, aktivujeme v sobě vibraci té situace a nebo předmětu a zákon přitažlivosti začíná na tuto vibraci reagovat. Čím déle se na něco soustředíme, tím je to pro nás snadnější se na to zaměřovat, protože díky zákonu přitažlivosti přitahujeme další myšlenky a vibrace, které tvoří jádro počáteční myšlenky.

V prvních okamžicích nemají vibrace příliš mnoho přitažlivé síly, ale pokud své zaměření udržíme déle, síla vibrací začne mít větší obsah.

1. Myšlenky, které máme se rovnají našemu bodu přitažlivosti.
2. Dostaneme, na co myslíme, ať to chceme nebo ne.
3. Naše myšlenky jsou vibrací a na tuto vibraci potom přijde patřičná odpověď.
4. Expandováním a zesilováním začne být naše vibrace nakonec tak silná, že způsobí zhmotnění.
5. To, na co myslíme a co cítíme a co se zhmotňuje v našich zkušenostech, je vždy ve vibračním souladu.

Ráda bych se vrátila k druhému bodu - Dostaneme, na co myslíme, ať to chceme nebo ne. Musíme si uvědomit, že, i když něco nechceme a stále na to dokola myslíme, jak to nechceme a vyvolává to v nás neklid, že Zdroj, vesmír nezná NE. Ale prostě myslíme na to tak silně, protože se toho bojíte a nevidíme skrze tuto negativní myšlenku pozitivní.

Je potřeba se zaměřit na pozitivní myšlenku a vypustit ze sebe negativní.

Možná se vám v životě stává, že dostáváte nabídky na práci, kterou nechcete a nepřejete si dělat. Ale uvědomte si, jak hned reaguje, když taková nabídky přijde? Jste nervózní? Máte vztek, zlost? Otázky, proč mni nemůže přijít nabídka, kterou bych rád/a? Jak na toto často myslíte? Dokážete se soustředit na tu vaší vysněnou práci a nebo to v ten okamžik pomalu vzdáváte? Propadáte té myšlence, že to jinak už nebude a vidíte jen tu představu toho, jak nechcete práci, která vás neuspokojuje? Tak jako si přitahujete to, co chcete, tak si přitahujete i co nechcete. Stejným způsobem – jen špatnou, negativní myšlenkou. Ale vesmír nezná mezitím rozdíl. Myslíte na to, tak jako tak a tak to přijde. Naučte se disciplíny, trpělivosti a vizualizace v to, co chcete a ne to, co nechcete.

Proč říci tomu NE - znamená říci tomu ANO? (z knihy Požádej a je ti dáno).

Základem našeho vibračního vesmíru je zákon přitažlivosti. To

znamená, že jeho podstatou je zahrnutí. Když věnujeme pozornost

něčemu, po čem toužíme, a říkáme tomu ano, zahrnujeme to do své

vibrace. Ale i když se díváme na něco, co nechceme, a říkáme tomu

ne, zahrnujeme to do své vibrace. Když tomu nevěnujeme žádnou

pozornost, nezahrnujeme to. Nemůžeme však ze své vibrace vyloučit

nic, čemu svou pozornost věnujeme, protože vaše zaměřená

pozornost znamená, že to zahrnujeme do své vibrace – pokaždé

a bez výjimky.

Naše štěstí nezávisí na tom, co udělají druzí. Štěstí druhých nezávisí na nikom jiném, než na nich. To, jak se cítíme je jasným identikátorem vibrační rovnováhy mezi našimi touhami a naší vibrací, kterou jsme vyslali. Jak se cítíme ukazuje zda umožňujeme své spojení se Zdrojem, se svým Vyšším Já a nebo ne. Pokud používáte jakéhokoli jiného vlivu jako svého navigačního zdroje, ztratíte se a sejdete z cesty, protože nikdo jiný nechápe lépe

než vy rozdíl mezi tím, kde jste, a tím, kde chcete být. Druzí nemohou úplně chápat naše touhy a tak budou stále přidávat do té směsi své přání a touhy. Proto jen my sledujme sebe, naše pocity a jen tím směřujeme ke svým cílům.

Ale...je moudré dělat hlouposti, bez nich nevíme, necítíme, co je špatně, kudy nejít.