Kreativitou k rozšíření vědomí...

Setkávám se s různými názory na kreativitu, ale vždy se zastavím myslí u reakce “Proč to děláš? Co z toho máš? Máš z toho jen dobrý pocit, ale výdělek, peníze žádné.”

Pro mě je to celkem smutný pohled na kreativitu a tím vlastně život.

Je opravdu tak málo mít z něčeho dobrý pocit? A souvisí to jen s pocitem?

Nebo je za tím vším něco víc?
Nehodlám psát odborný článek a rozepisovat psychologická hlediska. Miluji jednoduchost. Tvořivou jednoduchost.

Ale také jasné informace, fakta, která říkají více širšímu publiku, čtenářům, pozorovatelům a hlavně tvůrcům svého života.

Chci napsat čistě jen své poznání, jak chápu kreativitu, co pro mě znamená a co v ní více vidím.

Když se mě dříve někdo zeptal, proč něco tvořím, když mi z toho nic nekápne, většinou jsem mluvila o pocitu naplnění a že mě to jednoduše baví a nepotřebuji dělat cokoliv jen proto, abych z toho měla výnosy.

Postupně rosteme a vyvíjíme se a zvyšujeme si level v kreativitě a přicházíme i na jiné koníčky, zábavu.

Ale nerosteme jen po stránce tvoření, ale rosteme i po duševní. Jak tyto dvě věci spolu souvisí? Více, než dobře. Doplňují se

K harmonizaci patří mít kreativní tedy tvořivý pohled na svůj život, ale kde ho vzít, když jsme bez inspirace a nemáme takovou představivost a vlastně vidíme svůj život zúženě?

Někteří mají zásek v představivosti jako také a jen těžko si něco představují. Nemusí to být nutně způsobeno vadou jako autismus a podobně, ale právě samotným zúžením pohledu na život, sebe a ostatní, který čerpáme během růstu z okolí, rodiny, ze společnosti, ze školy atd..

Jak tedy v sobě probudit fantazii?

Každý z nás umí něco, každého něco baví a je dobré se tomu věnovat a ne si to nechat v době krize vzít svým negativním přístupem.

Co lidí šlo a zahodilo svůj koníček, um v době, kdy se jim vše rozpadlo, veškeré vzdušné zámky. Viděli v tom, že nemá cenu dělat něco jen tak, že jim život nic z toho nemění. Ale jediné, co se stalo bylo, že dříve zhasli svíčku svých nadějí, než se mohlo cokoliv změnit. A samo se nic nemění. ;)

Měníme si vše my.

Sama na sobě vidím, jak má fantazie byla na začátku vlastně malá a jak postupně roste. Neroste sama od sebe, ale roste tvořením toho, co miluji, co mě naplňuje, ale také postupnou harmonizací. A právě kreativita, která se zvyšuje mi dává další obrazy a cesty do života, jak ho mohu měnit, kudy se mám vydat, co mohu vše dělat, abych se dostala do zdárného cíle. Když si přečtete tady články o čakrách, tak ke každé se váže podstatná část  tvoření si života, kreativní myšlení.

Je jasné že když se nevěnujeme svým zálibám, tak nestagnujeme jen v oblasti zálib, ale sami v sobě.

Není snad důležitý život a jeho tvoření? Nejsou tedy důležité koníčky? A skutečně jsou jen o pocitu nebo jsou i stavebním kamenem? :)
Pomáhají nám se rozvíjet, jak po kreativní stránce, po stránce fantazie, ale rozvíjíme tím i své vědomí. Odreagováváme se od starostí a všichni potřebujeme se jednou na chvíli zastavit a vypustit vše z hlavy a jak lépe vidět kudy jít, než s čistou hlavou? Jak lépe řešit situaci, která nastane, než právě, když se na ní podíváme s nadhledem. K němu se musíme dopracovat, ať díky meditacím, hudbě nebo zálibám.

Tvořivost a kreativní myšlení má léčivou, uzdravovací sílu. Ale také moc měnit a přetvářet život a je nesmyslné jí podceňovat, ale to už je každého rozhodnutí, jestli musí konat něco za něco nebo volně tvořit svými koníčky své myšlení, vědomí a tím mít širší obzory pro změny v životě.

Nulová rozmanitost zabíjí tvořivost a bez tvořivosti je jen málo nápadů a záměrů pro vykročení mnoha směry v bytí.

Stejnost plodí stejné a ještě více stejného. Rituál v případě, kdy nemáme motivaci, je východiskem, světlem na konci tunelu.

Vštěpit si disciplínu v kreativitě nějakým každodenním rituálem. Denně něco málo pro sebe udělat.

“Veškerá umění, kterým se věnujeme, jsou pouhým učňovstvím. Oním skutečně velkým uměním je náš život.” M. C. Richards

"Aby se umělecké dílo stalo skutečně nesmrtelným, musí se vymknout všem lidským hranicím: logika a zdravý rozum budou jen překážet. Až se však jednou tyto překážky prolomí, dílo vstoupí do království dětských vizí a snů." Giorgio De Chirico

"Kreativita je… vidět něco, co dosud neexistuje." Michele Sheaová

"Odchýlit se od norem znamená, že na to musíte mít. Než začnete být tvořivý, musíte být odvážní. Tvořivost je osud, ale odvaha je cestou." Joye Reiman

O mluvení...

A potom učenec řekl, Hovoř o mluvení.

A on odpověděl těmito slovy:

Mluvíte tehdy, když nejste v míru se svými myšlenkami.

A když už nemůžete déle setrvávat v osamění svého srdce, žijete ve svých rtech a hlas je rozptýlením a zábavou.

A ve většině vašeho mluvení je myšlení napůl zabíjeno.

Neboť myšlenka je ptákem milujícím prostor, jenž může sice v kleci slov roztáhnout svá křídla, ale nemůže létat.

Jsou mezi vámi tací, kteří vyhledávají možnost hovořit proto, že se bojí být sami.

Ticho samoty odhaluje před jejich očima v plné nahotě jejich vlastní já a oni by před ním rádi utekli.

A jsou i tací, kteří mluví, a bez znalosti či rozmyslu projevují pravdu, které oni sami vůbec nerozumí.

A jsou i tací, kteří mají pravdu uvnitř sebe, ale nevyjadřují ji slovy.

V hrudi takových lidí sídlí duch v rytmickém tichu.

Potkáte-li přítele na cestě nebo na tržišti, dovolte, aby vaše duše hýbala vašimi ústy a směrovala váš jazyk.

Nechť hlas uvnitř vašeho hlasu mluví k uchu jeho uší;

neboť jeho duše uchová pravdu vašeho srdce tak, jako si pamatujeme příchuť vína.

Když zapomeneme na barvu a džbán už tu není.

Cestou, tím směrem...

Cesty tu nejsou kvůli cílům, ale kvůli putování. Nejdůležitějším pro nás je putování po cestě a ne její cíl.

Jako příkladem nám jsou filmy, literatura. Kdybychom nás zajímalo čistě jen to, jak film nebo kniha dopadnou, nemuseli bychom se dívat na celý příběh a ani číst celou knihu. Stačilo by nám prostě jen vědět, znát konec. Ale proč tedy čteme celou knihu a díváme se na filmy od začátku do konce? Protože nás zajímá, jak hlavní hrdinové putují a docházejí ke svému cíli. Jak svou pouť postupně tvoří, přetvářejí, jak mění tím i sebe, svá rozhodnutí a díky tomu i vystupují z jedné cesty, aby putovali cestou jinou. Vše s čím postavy na svých cestách setkají, hraje roli při jejich putování. Ano, cíl je důležitou součástí, která je základním motivem pro rozhodnutí a směřování své poutě a ke konci  s odměnou v jeho uskutečnění.

Srovnání literatury, filmu s životem je příhodné. Měli bychom si uvědomit, že právě písemná forma nebo zfilmovaná forma je zkratkou skutečných životů. Někdy přehnaně, někdy s velkou realitou, ale vždy do tvůrčího záměru promítáme svou lidskost, zkušenost, bolest, snahu, směr a spoustu dalšího.

Tak jako je důležité vědět, co je pro náš cíl důležité, tak je dobré vědět, že je rozdíl mezi tím znát svou cestu a jít po ní.

A každá cesta má své rozcestí, které může vést ke stejnému snu, tak naopak může vést k jinému a nebo prostě sejdeme z cesty úplně. Ale pořád je vše v našich rukách, v srdcích, myšlenkách. Jak celá naše cesta, tak její směr, odbočky. Přímá cesta nikdy moc nefunguje nebo, jak se říká zrychlování. Tak jako nefunguje rozdělení na staré a nové pravdy.

Abychom se mohli posunout, dostat za zatáčku, dostat se k novějším myšlenkám, musíme poznat určitou zkušenost, která nás k tomu dovede.

Nakonec z překážky na cestě je zkušenost, síla, uvědomění něčeho a stává se z ní schod pravdy, na kterém vybudujeme další schod další zkušeností. Aby celé schodiště fungovalo, jak má, nemůžeme přeci nějaký schod vynechat a nechat tam mezeru.

Každý ze schodů je základnou pro ten vyšší. Bez pevného základu, není ani stabilní schodiště. Není ani vyrovnané. Kostrbaté, nepravidelné stupně, které časem chybí a vracíme se zpátky, abychom stupeň vyplnili.

Stoupání výše probíhá postupně, krok za krokem, schod po schodě, abychom pochopili vše a nezazdili si tím další svůj růst nebo neoddálili tím, že pak spadneme zpátky, protože nám jistá zkušenost chybí a tak něco nezvládneme a jdeme od počátku s daleko větším pádem, než když budeme mít vybudovány všechny své pevné základy. Až, když je tma, jsou vidět hvězdy. Až když pochopíme zkušenosti, dostáváme se blíže ke svému cíli.

Pokud děláme něco, co nás netěší - máme s tím přestat. Náš život, je naše umělecké dílo, které si malujeme svýma barvami, štětci, pastelkami, uhlíky, vodovkami, energií... Když putujeme ve šlépějích někoho jiného, nemalujeme svůj život, ale kopírujeme život někoho jiného. Napodobováním si netvoříme své poutní cesty, cíle, budoucnost.

A jak říká jedno známé přísloví: Jste tam, kde jste, protože přesně to je to místo, kde být chcete.

Krátký příběh

Dva muži, oba těžce nemocní, sdíleli stejný nemocniční pokoj. Jednomu z nich bylo dovoleno každý den si na hodinu sednout, aby tak napomohl odtoku nahromaděné tekutiny z plic. Jeho postel byla hned vedle okna. Druhý muž musel trávil celý čas ležením na zádech.

Muži si spolu povídali celé hodiny. Hovořili o svých manželkách a rodinách, domovech, práci, o svých zážitcích z vojny a kde všude byli na dovolené…

Každé odpoledne, když se muž ležící u okna mohl posadit, trávil čas popisováním svému spolubydlícímu všeho, co se dělo za oknem.

Muž na druhé posteli každý den v tuto jednu hodinu vždy ožíval, když se jeho svět rozšířil a ožil o všechno to dění a barevnost venkovního světa.

Za oknem se nacházel park s krásným jezerem. Kachny a labutě pluly po vodě, zatímco děti si hrály a pouštěly po ní svoje modely lodiček. Mladí milenci se procházeli držící se za ruce mezi záhony květin hýřícími všemi barvami a v dálce se rozprostíral pohled na siluetu města.

Během popisování všech podrobností muž dál od okna zavíral oči a představoval si tu celou malebnou scenérii.

Jednoho teplého odpoledne popisoval muž u okna průvod, který právě šel okolo. I když druhý muž neslyšel žádné zvuky kapely, dokázal si to celé ve své mysli velmi živě představit.

Ubíhaly dny, týdny, měsíce.

Jednoho rána přišla zdravotní sestra, která donesla vodu na koupání. V posteli u okna však už jen našla nehybné mužovo tělo. Muž zemřel během spánku. Smutná přivolala další zaměstnance, aby tělo vynesli.

Hned, jak to bylo vhodné, ji druhý muž poprosil, zda by ho nemohla přesunout na místo u okna. Sestra mu velmi ráda vyhověla. Po tom, když si byla jistá, že se na novém místě cítí pohodlně, odešla a nechala ho samotného.

Pomalu a bolestivě se opřel o jeden loket, aby se poprvé za svůj pobyt podíval na opravdový svět venku. Pomalu se natočil, aby měl nejlepší výhled. Čelil však prázdné zdi.

Muž se později zeptal zdravotní sestry, co mohlo přimět jeho zesnulého spolubydlícího k popisu takových nádherných věcí za oknem.

Sestra odpověděla, že ten muž byl slepý a nemohl vidět ani tu zeď.

Řekla: „Možná vás chtěl jenom povzbudit".

EPILOG:

Existuje extrémní štěstí v dělání druhých šťastnými i přes vlastní nepříjemnou situaci. Sdílený smutek je polovina trápení, ale když se sdílí štěstí, radost se vzájemně násobí. Pokud se chcete cítit bohatí, spočítejte si všechny věci co máte, které si za peníze nekoupíte ...