Štěstí? Co to vlastně je štěstí?
Má ho jen někdo? Kolikrát v životě říkáme, že chceme být šťastní? Druhým při různých příležitostech štěstí přejeme. Přesto ho nedokážeme uchopit, předat, ale můžeme se vstřícně usmát, přát ho sobě, druhým. Ale přijde? Zaťuká na dveře a řekne něžným hlasem "Jsem tu. Jsem tu i kousek mě pro tebe?"
Víme, že tímto způsobem ne a stejně něco podobného očekáváme. Podmiňuje tomu celý život, a když se nestane ten dlouho očekávaný, kýžený zázrak/okamžik, tak to pro změnu svedeme na jiné slovo, energii a tím je smůla.
A tak se touto hustou řekou života brodíme, těžko překonáváme vlny, až zjistíme, že jsme na samém jejím konci a dál už není cesty zpět. Není trochu pozdě přijít v takový den na to, že štěstí je jen a jen o našem vnitřním pocitu? Že celou dobu bylo pouze o nás? Jak jsme se měli radovat z maličkostí, které nás provází od započetí?
Nevnímám štěstí jako něco hmotného, s vlastním mozkem, co se rozhodne na koho si zrovna sedne, koho obejde a komu jen z dálky zamává. Stejně nevnímám smůlu. Vnímám čistě přitažlivost myšlenky a v její pozitivní či negativní náboj, který svým soustředěním někam namíříme, nasměrujeme a buď ho budeme držet stále ve stejném směru nebo mu trasu změníme či ho úplně zastavíme.
Je jen na nás, jak moc si dovolíme být šťastní i s překážkami, které po cestě máme, ať už si je tam sami dáme nebo dovolíme, aby nám je tam někdo položil. Jak moc dokážeme být vděční za každý příjemný okamžik, maličkost (kterýma stavíme své vzdušné zámky), jak moc dokážeme s láskou to vše vyzařovat a být důstojní i ve chvíli, kdy se nám základ našeho zámku začne bortit, kdy nám na něm popraskají zdi a jak zase svou stavbu dokážeme spravit a zocelit.
(s pokorou ©Falcora)
