Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Odpuštění

Nemělo cenu příliš dlouho přemýšlet, jestli s tímto tématem přijít a udělat pro něj samostatnou stránku.

Spousta našich problémů, proč se nemůžeme hnout z místa, vychází právě z Odpuštění respektive Neodpuštění.
A to nejen sami sobě, ale i ostatním.
Všichni to známe, když nás přátele zklamou, zradí, nezachovají se tak jak očekáváme.
Spousta z těch zklamání není, tak vážná a nebo nemá tak vážný podtext, jaký z něj nakonec uděláme, a co z toho vyústí.
Je to mnohem prostší, než si představujeme.

Všichni máme v sobě něco neuzavřeného, nechává to v nás traumata a to je potřeba vyčistit a ulevit tak energie, které to může blokovat.
Nejsnadnějším čištěním je - nalézt pravdu, ke které nám pomáhají meditace.
A díky nim můžeme růst dále a poznávat to, kde došlo k jistému zapomenutí - jinak řečeno chybě.

Sama jsem v sobě měla dost neuzavřených věcí, které mě táhly dolů nebo minimálně držely v jednom bodě.
A jedním z toho bylo, proč děláme z komárů velbloudy. Proč se dokážeme zlobit na své okolí za v podstatě malichernosti a proč plno vztahů, ať partnerských, tak přátelských, nefunguje, jak má.
Proč, když se jednou zachováme podle své vůle a ne podle očekávání druhých, tak to většinou není přijato a mnohdy to končí rozepří, kofliktem a totálním odloučením.


A to je ten zásadní problém. Žijeme podle starých vzorců, které čerpáme z rodiny, z okolí, společenství. Problém v očekávání a problém v tom, že si svá přátelství a vztahy podmiňujeme a diktujeme,  proč a za jakých důvodů s tím nebo s tím člověkem budeme v kontaktu a udržovat nějaký vztah a za jakých podmínek ho už nepřijímáme a odmítáme a co celkově v každé situaci od něj čekáme, jakou reakci by měl mít, a že by měl sdílet s námi naší pravdu.

Zavítám-li nějak na diskuzi, věčně se lidé dohadují o tom, že měli přátele, partnery, o které přišly, protože se dost často nezachovali dle jejich očekávání. A tak si tam vyměňují názory o tom, jak by se teda ten jejich bývalý přítel/přítelkyně/partner/partnerka měli zachovat, aby to bylo v naprostém pořádku a nedošlo k odloučení.
Ale všimli jste si něčeho, co tu nesedí? :)
Dříve bych to také neviděla a souhlasila.
O co jde. Když se podíváme detailně na ty případy, zjistíme, že nikdo se neptá na názor druhé strany a nikoho ani nenapadne říct, že by třeba druhá strana měla jinou nebo podobnou verzi na stranu, která si tam posteskla.
Ale to není jediné, co je na tom zarážejícího.
Lidé se rádi nechávají udržovat v tom, že je v pořádku, že se zlobíme, a že chyba je jen na straně druhé. Udržujeme se v tomto stavu vzájemně. A najednou zjistíte, že uplynulo několik let a ti lidé tam řeší to samé, pořád dokolečka a stejně se nadále v tom udržují a podporují.
Proč? Není v pořádku držet se a podporovat léta v bolesti, která mohla být dávno za námi.
Ale pořád to není vše, co se v těch chvílích děje.
A to je tolerance a respekt.
Asi si řeknete, kde chybí, když se lidi, tak krásně drží a podporují a dokáží soucítit. Ale soucit není o tom druhého držet v bolesti, ale ukázat mu, že jsou východiska.
Což, ale není to na co přesně narážím.
Ale reaguji přímo na tuto větu - věčně se lidé dohadují o tom, že měli přátele, partnery, o které přišly, protože se dost často nezachovali dle jejich očekávání.

Když očekáváme, že se někdo zachová tak nebo jinak a on se podle toho nezachová, není to přeci jeho vina, ale vina je v tom, že očekáváme. Jsme pak zklamaní, zlobíme se. Jenže to má vliv dál. Na naší toleranci. Nevidíme, že ten člověk se rozhodl na základě své svobodné vůle, ale vidíme jen to, že se nerozhodl podle našich tužeb, jak by nám vyhovovalo.
A to je velké mínus pro naši (ne)toleranci.
Sami kolikrát si nenecháme brát a sahat na naše svobodné rozhodnutí, bráníme se tím, oháníme, ale druhému to máme chuť vzít, když si jeho právo vezmeme osobně.
Nemůžeme všichni přeci žít a chovat se podle toho, že víme, že ten a onen očekávají, že bychom měli udělat to, aby jeho strana byla maximálně spokojená.
Nemohu si přeci myslet, trvat na tom a jednat, tak že - jsi přítel, ale tak očekávám (podmiňuji si), že se mě vždy zastaneš, budeš se mnou vždy souhlasit, budeš mě držet v tom, že je v pořádku, že se tak dlouho trápím, že se zachováš, jak čekám v tu a v tu situaci a budeš sdílet mou pravdu. Pak i já se tak k tobě chovat budu.
Trošku to zavání i neupřímností, falší, netolerancí a jakýmsi výměnným obchodem.
Ano, mnohdy se vyjádříme špatně, mnohdy pochopíme slova špatně, mnohdy je to pro nás více osobní, než by muselo být a než je a víceméně je to pro nás jistým způsobem atak.


Nepotřebuji žít v domněnkách ani způsobem, že bych ráda řekla něco, s čím třeba nesouhlasím, jen projevila názor, ale nemohu, protože se ode mě očekává souhlas nebo alespoň jakési přitakání. A nemohu hrát hry typu - já jsem napsal, tak teď je řada na tobě a dokud nenapíšeš, tak já taky ne. Nechci se účastnit toho, že přijde nějaké nedorozumění nebo se jen někomu nelíbila má reakce, že prostě bude čekat někde, jestli mi dojde, že se něco děje a jestli se sama ozvu. Proč? Když má někdo s někým problém nebo něco na jeho reakci nechápe nebo se zlobí, má to napsat a ne hrát přitroublé hry - kdy to tomu druhému dojde, jestli mu to dojde. Nic z toho není upřímnost ani tolerance. Jen nějaký vlastní manifest.
A nechci, aby i moji přátelé museli něco takového podstupovat.

Další takovou fází je právě odpouštění a podmiňování si toho, kdy a za jakou cenu odpustíme.
To je sice fajn - někdo se hájí větou - znám svou cenu :).
Prostě posuzujeme, jak moc by měla omluva být pro nás patřičná.
A máme tu kámen úrazu. :) Někdy se omlouváme za věci, které jsou jen bludy v hlavách ostatních, ale tak chceme, aby to bylo v pořádku a tak se omluvíme. Jindy uznáme, přijde a upřímně řekneme - Omlouvám se, mrzí mě to. A....ejhle ono to nestačí :)).
Posoudíme to jako nepatřičnou, nedostačující omluvu.
Jenže pro druhého to dostačující bylo a kor, když to myslí upřímně.
Co s tím, když nám to nestačí?
Je to přeci náš problém, tak jako to, že od druhých očekáváme a tím jsme zklamání. Ne tím člověkem, ale tím předpokladem.

Přišel den, kdy se to vše nahromadilo a potřebovala jsem si myšlenky utřídit a přijít na to, co je tak špatně. Šlo o kompletní Restart. A takových Restartů můžeme cestou života zažít několik. Tak ani u mě to nebylo poprvé a vždy došlo k posunu.
Abych to upřesnila.
Když se rozejde pár a chtějí být přátelé, musí si dát v ten moment od sebe pauzu. Protože hned nelze přepnout a dělat jakoby nic. Bolí nás rozchod a ztráta.
Mohou se k sobě vrátit jako přátelé až po nějakém čase. Může to být půl rok - rok, dva.
A tak jsem učinila i já.
Oddělila se na čas od určitého stylu život, lidí.
Potřebujete pročistit hlavu, nabrat sílu, zjistit, co kde se stalo a proč. Není na tom nic špatného ani arogantního.
Potřebujete začít přetvářet svůj život, myšlenky, začít od znova. Poznání a restartování potřebuješ čas a klid a hlavně srovnání se sám se sebou.
Je v pořádku jít a udělat si za celé roky čas jen čistě pro sebe,aniž bychom se za to museli omlouvat nebo do nekonečna vysvětlovat.
Opět - takové chování nepatří do ničeho osobního a nic proti nikomu a vůči nikomu. Je to jen očistný proces, který souvisí jen s jedním člověkem a to tím, kdo jím prochází. Ale, když si chceme udělat vlastní scénář a režii, tak si jí uděláme a na základě očekávání. Čekáme a říkáme si, no co - já své řekl a on nic, musí se ozvat on, protože já se ozval naposledy a on se má omlouvat, on má vysvětlovat, on má dolézt. Ale tak to není.
Jen o naší trpělivosti a toleranci. Chceme něco druhému říci, nečekáme, konáme i bez ohledu na to, že nám pocit říká, ale on je na vině, on se má teď ozvat - on on on, protože má hrdost a pýcha by mě zfackovala. A když se ozve, tak mu to dáme pěkně sežrat, aby si nemyslel, že padneme kolem krku a už ani o to nestojíme.
A hlavně musíme pak ostatní varovat, jak je nebezpečný a mohl by ublížit i jim. Jak asi? :)) Tím, že si dá pauzu a půjde si chvilku po svém? Že nebude souhlasit s názorem druhých?
Jo to je případ rovnou pro kriminál a na psychinu :)).
Potřeba svěrací kazajka.

Zlehčuji to, ale bohužel to se děje všude okolo nás. I já jsem samozřejmě velmi nebezpečný tvor, co čeká někde ve stínu, až bude moci vytáhnout své dlouhé, unavené a kůrou prorostlé drápy, aby je mohl zaseknout do nevinných obětí. Tvor, který žije a dýchá jen z trápení druhých a proto je do toho stavu musí přivést a pak z toho utrpení čerpá svou sílu a energii :)).

Arogance není, že se rozhodneme dát přednost sobě, protože musíme pro sebe něco udělat, něco změnit a že to přiznáme, protože jsme zjistili, že žijeme a konáme jen na tom, co druzí očekávají. To není náš život, ale v tom případě jejich.
Ale arogance je, že to ostatní nemusí pochopit, zveličí to a udělají z těch lidí psychopaty, nejen v sobě, ale ještě rádi to roznesou všude po okolí. To, že začnou zpochybňovat naši existenci, mysl, jejich skutečné záměry.

Každý někomu ukřivdíme, zapochybujeme o něm. Přesto i ve stavu "stínu", jsem dokázala odpustit, tak proč lidé, co nežijí podle sebe a ostatních ve stínu, toho schopni nejsou a spíše mají potřebu se držet v tom, co je tu psáno? A právě proto...protože se v tom drží vzájemně, a že žijí podmínečně a očekávají.


Jsem ráda, že jsem se rozhodla změnit svůj směr cesty a pracovat na sobě, abych viděla odpovědi a dokázala se přehoupnout přes neuzavřená témata a mohla jít dál.

Jsou lidé, s kterými jsem navázala zpětné vazby, jsou lidé, kteří mé stáhnutí vzali jako mé ukončení s nimi, aniž bych někdy něco takového řekla a případné přiznání faktů jako aroganci. Jsou přátelé, s kterými jeden od druhého nic neočekáváme a maximálně se respektuje. Nemusíme se jeden druhému omlouvat za jiný názor nebo za to, když řekneme, že bychom se zachovali jinak nebo se nám něco nezdá v pořádku. Neděláme si předem předpoklady - jen prostě spolu a vedle sebe existujeme v maximální harmonii a toleranci. Tak jak kdo chce, tak se rozhodne, bez ohledu na myšlení ostatních.
A ostatní to přijmout tak, jak to je.
Neudržujeme se v bolestech, ale říkáme, co by se mělo stát, aby se změnilo a s láskou a pokorou přijímáme.
Chápeme, že držet se neustále v něčem, co nám nedělá dobře, je kravina a nebereme to jako útok, nepochopení, ale jen jako čistý fakt, ze kterého se musíme hnout.
Jsem odlišní a přesto jsme schopni vedle sebe žít, spolu bydlet, vzájemně se respektovat, pomáhat. Neexistují mezi námi scénáře, křivdy. Jen pouto.

Máme se mít rádi prostě jen tak. Bez podmínek, očekávání, předpokladů. Všechny tyto charaktery vlastností, vyvolávají jen konflikty a nedorozumění. Je to jedna z věcí a možností, kterou máme pochopit, rozpomenout si a najít jí v sobě. Nehledat ve všem, že je to mířeno proti nám, ale tímto my jsme ti, kdo míříme proti ostatním.
A Odpouštět bez podmínek je základ, který se učíme chápat a probudit v sobě. Je to něco, co nás dusí a zdrží na místě. Bez čeho nerosteme a stagnujeme. Neubližuje to člověk, kterému nedokážeme odpustit nebo prostě neumíme či jen tvrdohlavě si říkáme, že si to nezaslouží a vítězně necháme naši hrdost, aby nás válcovala. Ubližuje to právě nám. Čekáme, doufáme a přejeme, aby se v tom druhém hlo svědomí. Je holí, bičem pro druhé v našich slovech, myslích a i činech. Všichni ho máme a téměř vždy má příběh dva strany mincí, nejen tu, kde si vyžádáme více lítosti, pozornosti - držení se v tom nebetyčném stavu. Kde dokážeme do konfliktu dvou lidí zatáhnout dalších XY, kteří u toho nikdy nebyli. Dáváme jim varování - "Dávej si pozor, vím, co ta osoba dokáže!" Aniž se navzájem znají nebo  jsou v přímém kontaktu. To, že nám někdo ukřivdil, ublížil a ve velké míře jde právě jen o naše scénáře v hlavě, neznamená, že z něj máme dělat genocidu ani to, že skutečně takový je. Sami si tímto jednáním škodíme a promítání do vlastní životů, zdraví. Hledáme výmluvy proč neodpustit a chceme být ti, kdo toho člověka odsoudí a vydá rozsudek nad tím. A nejlépe takový, který ho vrhne do toho největšího a nejtemnějšího stínu, protože máme pocit, že se budeme cítit mnohem lépe. Dáváme tomu různé podtexty - "Ne, není v tom nenávist, nejsou v tom žádné emoce." Ale je to skutečně tak? Tak když v tom nejsou žádné emoce vůči tomu člověku, tak přeci není problém se nadechnout a říct "Odpouštím ti."

Nikdo nemá v ruce Damoklův meč na to, aby si říkal a všem okolo - "Já jsem tu od toho, abych konal spravedlnost a ty jsi se provinil, a tak poneseš následky mým jménem! To já jsem tu proto, abych ti zabránil/a dalšímu ublížení! Budu nad tebou bdít, jak ruka Páně i jeho jménem tě setnu v okamžiku, kdy mi znovu zkřížíš cestu a společným přátelům, od kterých tě odříznu, protože jsi nebezpečný/á!"

Jsem ráda, že jsem se zastavila. Řekla STOP. Že jsem si chtěla a udělala čas čistě jen pro sebe. Nadechla se, nabrala sílu, energii a začala konat. Respektive se hla z místa. Není čeho litovat - vše, co do života přijde je zkouška, kterou buď ustojíme nebo se necháme semlít. O tom, abychom pochopili, co dál se svým životem, kam směřovat a na čem zapracovat. Kdybych to neudělala - byla bych ve stavu držení, nerostla bych a jen těžko bych směřovala ke svému poslání. Ztráty do našich životů patří, tak jako změny. Něco končí a jiné začíná. Procítit smutek je v pořádku, ale držet se v něm neustále nebo ve vzteku, ne.

Začněte žít skutečně svůj život a prožitek, ne jak někdo chce :). Snažte se žít bez podmínek a bezpodmínečně mít někoho jen tak rádi, i úplně tu nejvíce rozlišnou povahu od vás. Nepodmiňujte si svou existenci a existenci/přítomnost svých přátel, partnerů. Snažte se nemít předpoklady a očekávání. Jsou brzdou v našem vědomí a toleranci. Zkuste odpustit sobě a ostatním i bez omluv. Je na čase jít dál a  přestat se neustále trápit něčím, co už nevrátíte, aby jste to změnili. Nedělejme si předčasné scénáře, bez otázek a odpovědí, neškodí to jen nám. Nevynášejme tím soudy, pohrdání - nevypovídá to nic o nás, ale o druhých. I naprosto diametrálně rozlišní lidé, dokáží žít a komunikovat v souladu.

Žádné komentáře:

Okomentovat