Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

středa 7. září 2016

Kořen Utrpení

Vzhledem k tomu, že mám hodně práce a nedostávám se ke článkům, rozhodla jsem se přidat úryvek z jedné knihy, kdy si stále ještě někteří a to i ti, co mě znají, neuvědomují vlastní zodpovědnost za své emoce, pocity, za zraněné Ego. Nejsem zodpovědna za nikoho z vás, za to, co vy cítíte, jak cítíte, co se vám honí hlavou za myšlenky, které jsou ovlivněny minulostí. Někteří s tím něco děláte, jiní raději budou hledat viníky v někom jiném, říkat jaké jsou to kraviny. Ono bez činu to kravinou dál zůstane, ale pořád jde vaše rozhodnutí v postoji a ne mé. Nejlépe se to vidí z pohledu, kdy oddělujeme emoce, od myšlenek. Kdy pochopíme, že jediným naším omezením je jen a pouze naše hlava. City jsou naším faktorem, který nám dává jasné odpovědi. Ty si, ale necháváme brát svou smrštěnou myslí, egem, vědomím. A ještě nejraději, když toto můžeme předat dál do dalších lidí, aby jsme v tom nebyli sami. Už to samo o sobě zní velmi absurdně. Přesto to tak děláme a funguje to na mnohé výborně...

Úryvek z knihy Moudrost nedokonalosti - Rob Preece
Kořen utrpení

Když bylo mému mladšímu synovi dva a půl roku, jeho kapacita vytrvale křičet, pokud nedostal, co chtěl, mi připadala výjimečná. Jeho hněv a úzkost vycházely ze silného zdroje, který bylo těžké rozpoznat a reagovat na něj. Dokázal řvát po dlouhé časové úseky a nic ten proud nedokázalo zastavit, dokonce ani když dostal, co chtěl. Jeho utrpení bylo syrové, bezprostřední, mimovolní a neomezované zábranami dospělých. Vyjadřoval tu nejzákladnější zkušenost se situací, v níž nedostal, co chtěl, bez možnosti pozvednout se na úroveň vědomého pochopení. Toto utrpení zná každý rodič.

Jako dospělí se možná domníváme, že bychom si neměli dovolit toto projevovat — jsme přece „nad“ takovými infantilními reakcemi. Anebo nejsme? Jak často reagujeme na situaci, kdy nedostaneme, co chceme, hledáním viníka, racionalizací svých emocí či nějakou formou náhradního uspokojení? Připomíná mi to elegantně oblečenou třicátnici křičící na schodech Royal Academy v Londýně na svého manžela, že prší a ona zmokne. Byla jako malé děcko obviňující ho ze svého nepohodlí, a dokonce ze samotného faktu, že prší. Důvodem našeho utrpení je, že mysl reaguje na zážitky často nekontrolovatelně. Nemůžeme pokaždé změnit svět a zastavit déšť, ale můžeme změnit své vnitřní reakce na to, co přichází. Během dospívání se postupně učíme vzdávat se okamžitého uspokojení svých potřeb. Naše utrpení se tak stává méně syrové a bezprostřední a v souladu se stále sofistikovanější myslí nabývá delikátnější a méně viditelné podoby. Možná nevybuchnu hněvem, když nedostanu, co chci, ale mohu cítit zklamání, nespokojenost, frustraci, úzkost a spoustu dalších pocitů. Mohou trvat krátce, mohu je ignorovat, ale vždy tu jsou. Podle buddhistické psychologie prvotní příčina utrpení spočívá v mysli a její základní tendenci k uchopování a ulpívání. Toto jsou tradiční pojmy používané k popisu určitého sklonu mysli, mně se však pro jeho vystižení osvědčil obraz kontrakce. Smršťujeme se kolem pocitu své identity.

Jsme-li si sami sebe vědomi, můžeme to prožívat jako jistý druh fyzického a energetického stahu, který možná pramení v mysli, ale sofistikovaně se projevuje v hmotném světě. V důsledku této dispozice pak reagujeme na okolí smršťujícím, obsesivním způsobem vedoucím k nekonečnému koloběhu bolesti a reakcí na ni. Pokud si toto neuvědomujeme, vězníme sami sebe v situaci, která neumožňuje přirozené střídání přílivu a odlivu. Dalo by se říct, že míra našeho utrpení je vlastně přímo úměrná tomu, nakolik se smršťujeme a uzavíráme. Náš život může být nervózní a plný strachu v důsledku snahy chránit se před tím, co považujeme za „realitu“. Čím víc se stahujeme, tím víc se náš svět plní stresem a napětím a my cítíme větší nejistotu a strach ze změny. Máme stále méně místa, méně času, méně skutečné svobody, méně osobního prostoru. Vnější okolnosti mohou k této nouzi přispívat, ale prvotní příčina pramení v mysli. Ve svém stavu kontrakce ztrácíme vztah k přirozenému prostoru, který je v naší realitě přítomen. Kdybychom se mu otevřeli, zjistili bychom, že je vlastně prostorná, plynulá a ve své podstatě svobodná. Tato prostornost je však kvůli naší hluboko zakořeněné nejistotě nepřijatelná pro naši křehkou identitu; naopak se stává zdrojem značné úzkosti. Ve své nevědomosti jsme slepí vůči tomuto přirozenému prostoru a žijeme ve stavu smrštěnosti nazývaném v sanskrtu dukkha (doslova „smrštěný prostor“), jehož protikladem je otevřenost prostoru zvaná sukkha. Pojem dukkha se však obvykle překládá jako „utrpení“ nebo „neuspokojení“, zatímco sukkha znamená blaženost. Sám u sebe tuto reakci pozoruji, když udělám svým smrštěním a napětím z poměrně prosté situace drama.

Vzpomínám si, jak to bylo, když jsem u nás doma obkládal kuchyň. Naplánoval jsem si, že to provedu určitým konkrétním způsobem, a měl pocit, že vše jde tak, jak jsem doufal. Neměli jsme však dost dlaždic, abychom práci dokončili podle původního plánu, a tak mi navrhli udělat to jinak. Začal jsem cítit, že se smršťuji. Prakticky by to znamenalo polovinu dlaždic v jedné části kuchyně zase sundat a dokončit s nimi jinou část. Cítil jsem, že se postupně uzavírám do úzkého, obranného místa, úplně odříznutého a nehybného. Začal jsem mít pocit, že mě tlačí do něčeho, co je pro mne absolutně nepřijatelné. Nebylo kam se pohnout a byl jsem před výbuchem. Během pár minut jsem se tak z otevřenosti vůči prostoru, s níž jsem pracoval, dostal do pekla kontrakce, které jsem si sám vytvořil. V kontrastu k relativně prostému buddhistickému náhledu na kořen utrpení nabízí západní psychologie širokou škálu názorů, které se s buddhistickými principy v mnohém shodují, ale jsou komplexnější. Nejobvyklejší psychoterapeutické pojetí zní, že většina našeho utrpení pramení z emočních zranění, zejména z dětství.

Západní psychologie zevrubně prozkoumala vývojový proces jedince a obecně směřuje k myšlence, že naše rozvíjející se „já“ roste od okamžiku početí a setkává se s rozličnými vlivy prostředí, které postupně jak tvarují, tak narušují jeho vývoj. Zdůrazňuje se tu názor, že kombinace stresů vnějšího prostředí a vnitřních dispozic na jednu stranu umožňuje rozvoj, na druhou stranu nás může psychicky narušovat. Buddhismus a západní psychologie se tak shodnou v tom, že zraňování, které zakoušíme, vzniká v interakci vnitřních sklonů a vnějších podmínek. Ačkoli západní psychologie nevykazuje snahu najít specifickou kořenovou příčinu utrpení, možný obecný princip by se dal definovat jako naše relativní schopnost či neschopnost zdravě reagovat na životní zkoušky. Kapacita přizpůsobit se a udržet si relativní zdraví v krizových a traumatických situacích je významnou homeostatickou složkou naší přirozené povahy. Míra zakoušeného utrpení se vztahuje ke schopnosti zdravě reagovat na požadavky života. Naše reakce bě- hem procesu růstu a zrání určují, kým se staneme, a to jak zdravým, tak nezdravým směrem. Mnohdy si osvojíme způsob vyrovnání se s traumatem, který je adekvátní v době vzniku, nicméně později v životě se stává navyklým vzorcem reagování, jenž nás omezuje a frustruje. Příkladem může být dítě, které vytěsní a pohřbí ná- sledky sexuálního zneužívání, aby přežilo. Za daných okolností je to ten nejpřirozenější a nejzdravější mechanismus přizpůsobení, avšak v pozdějším životě se tato reakce na trauma ukáže být překážkou dalšího zdravého vývoje a musí být uzdravena. Zranění z minulosti jinak bude rezonovat naším životem jako bolestný navyklý vzorec emočního reagování. Jeden muž, který ke mně přišel na terapii, si jasně vybavil takový zážitek, když se začal dotýkat možnosti, že byl sexuálně zneužíván svým otcem. Postupně odkrýval událost, kterou dávno uzavřel v nevědomí, aby přežil. Pohřbení traumatu ze zneužití mu sloužilo jako ochrana v době, kdy mu scházely psychické zdroje pro integraci této hluboké bolesti.

V dospělosti však začala být přítomnost traumatu, byť nevědomá, stále rušivější. Během terapeutického procesu, v němž se zvědomovaly různé aspekty jeho zneužívání, bylo důležité nechat jej nalézt vlastní tempo, aby mohl s uvolňovanou bolestí žít. Po nějaké době dokázal vynést na světlo větší část svého zážitku a pomalu umožnil výrazné změny, jež to přineslo do jeho sebeobrazu, vztahů a schopnosti stýkat se se světem. Předtím byl vždy uvězněn v navyklém, vesměs ustrašeném způsobu reagování na lidi a situace, s nimiž se setkával, aniž chápal proč. Když odkryl své zranění, začal měnit svůj vztah k okolnímu světu a poprvé ve svém životě cítil, že určitým způsobem reaguje kvůli svému vnitřnímu zdraví a ne ze strachu, bolesti a zmatku. Ačkoli existuje v životě mnoho situací, v nichž jsou lidé zjevně oběťmi okolností, naše individuální citlivost a způsob reakcí na události rozlišují míru, nakolik pro nás budou traumatické. Dá se říct, že jak západní psychologie, tak buddhismus směřují k myšlence, že podstatou problému je naše odpověď na svět, a nikoli nutně svět sám. Svět jako takový bude vždy manifestovat okolnosti, které potenciálně způsobují utrpení, a my máme jen omezenou možnost to změnit. Můžeme nicméně změnit svou niternou reakci na tyto okolnosti. Šántidéva ve svém Uvedení na cestu k probuzení (Bódhi- čarjávatára) říká, že sice můžeme zkusit pokrýt povrch světa kůží, ale mnohem jednodušší by bylo obalit jí své nohy.6 Jeho pozorování odporují běžnému náhledu, že je třeba najít někoho nebo něco, co nese vinu za naši bolest. Pokud hovoříme o utrpení zneužívaného dítěte, skutečně by nebylo na místě říkat, že jeho bolest je pouze důsledkem jeho mentálního postoje. Buddhismus i západní psychologie nicméně zdůrazňují, že bychom měli spíš převzít zodpovědnost za své reakce na situace než donekonečna obviňovat někoho nebo něco tam venku.

Pokud tak učiníme, posuneme se z pozice dítěte do pozice dospělého. Buddhistická psychologie klade důraz především na kultivaci vědomí schopného si okamžitě uvědomovat reakce mysli na jakoukoli zkušenost, jež se právě objevuje. Západní psychologie osvětluje zejména podstatu vzorců emočního reagování a zraňová- ní, které naše reakce formují. Společně mohou tyto dva přístupy poskytnout vhled do příčiny utrpení, zejména ve vztahu k podstatě a zraněním ega. Zatímco buddhistická praxe nevěnuje příliš pozornosti historickému vývoji individuální patologie, její postoj k uzdravování se opírá o přímý vhled do podstaty zážitku, když se objevuje. Západní psychologie si velice všímá vývoje a narušení našeho sebecitu. Psychoterapie se proto může mnoho naučit z buddhistického zdůrazňování kultivace okamžitého uvědomování si aktuální zkušenosti, stejně jako může buddhistická psychologie čerpat z detailnějšího a osobnějšího porozumění psychologickému vývoji ega a jeho zranění.

...pokračování příště


“To, co je pro jednoho vytvořeným nesmyslem, může být pro druhého jeho vytvořenou realitou.”

Žádné komentáře:

Okomentovat