O mluvení...

A potom učenec řekl, Hovoř o mluvení.

A on odpověděl těmito slovy:

Mluvíte tehdy, když nejste v míru se svými myšlenkami.

A když už nemůžete déle setrvávat v osamění svého srdce, žijete ve svých rtech a hlas je rozptýlením a zábavou.

A ve většině vašeho mluvení je myšlení napůl zabíjeno.

Neboť myšlenka je ptákem milujícím prostor, jenž může sice v kleci slov roztáhnout svá křídla, ale nemůže létat.

Jsou mezi vámi tací, kteří vyhledávají možnost hovořit proto, že se bojí být sami.

Ticho samoty odhaluje před jejich očima v plné nahotě jejich vlastní já a oni by před ním rádi utekli.

A jsou i tací, kteří mluví, a bez znalosti či rozmyslu projevují pravdu, které oni sami vůbec nerozumí.

A jsou i tací, kteří mají pravdu uvnitř sebe, ale nevyjadřují ji slovy.

V hrudi takových lidí sídlí duch v rytmickém tichu.

Potkáte-li přítele na cestě nebo na tržišti, dovolte, aby vaše duše hýbala vašimi ústy a směrovala váš jazyk.

Nechť hlas uvnitř vašeho hlasu mluví k uchu jeho uší;

neboť jeho duše uchová pravdu vašeho srdce tak, jako si pamatujeme příchuť vína.

Když zapomeneme na barvu a džbán už tu není.