Transformace - Úhel pohledu

Čím více se potápím do jasných hlubin světla víry, tím více mám otázek. Ne proto, že bych v sobě  víru neměla, ale pro její rozmanitost. A nejen to. Celkově pro rozpor věřících.

Kde začít? Mám tolik myšlenek a nevím, kterou  sdělit jako první.

Je spousta vír a každý máme tu svou. A v podstatě zkušenost nás všech je něčím jiná a tím i ovlivněná v podstatě víry.

Poslední dobou se setkávám s dělením na staré a nové pravdy. Osobně to takto nevnímám a necítím. Spousta lidí tvrdí, že dané věci, názory patří pod staré pravdy a měli bychom se transformovat do nových pravd.

S tímto dost nesouhlasím. Má zkušenost říká, že nové pravdy stojí zrovna na základech starých pravd.

Někteří své nové pravdy přednášejí stylem jako, když zapomněli, že zrovna stará pravda je vynesla o další stupínek výše.

Občas z nich máte pocit, jak když jsou někde naprosto jinde. Nadlidi.

Měli bychom si uvědomit, že každý stupínek, schůdek výše je základem pro ten nový. A neměli bychom zapomínat na ty předchozí, nižší, které nás posunuly blíže k uvědomění.

Díky nim jsme tam, kde jsme nebo budeme a zase jsme.

A to bychom měli i sdílet dál. Ne formou, kdy druhý získá pocit, že je trouba, protože podle některých žije ve starých pravdách, kterou jsou  údajně nesmyslem.

Nesouhlasím, nesouhlasím a ještě jednou nesouhlasím.

Aby vůbec lidé pochopili o čem mluvíme, co sdělujeme a kde mají začít,měli bychom na ně mluvit srozumitelným jazykem. Ve chvíli, kdy mluvíme, jak z jiné dimenze, je i tak na nás pohlíženo.

Já mám ráda věci jasně řečené, bez pozlátek, příkrás, bez vyšších sfér.

Sama jsem zažila, když někdo vyprávěl o tom, jak si něco tvoříme slovy vyššího společenstva - nechápala jsem. To samé mé okolí.

Nezapomínáme občas mluvit přirozeně? Nesnažíme se někdy zbytečně dávat do slov, vět větší význam, krásno, než to tak vypadá?

Než to tak skutečně je?

Co jen prostě stručně říct - změň svůj přístup k sobě, ostatním a k životu? Nestačí říct - měj se rád? Vždyť právě to je ta jednoduchost, ze které vše vychází, a kterou sdělujeme.

Sděluji-li něco, měla bych působit na druhé přirozeně, ne naškrobeně či jakože jsem někde jinde. Proč se zapomíná pak na tuto jednoduchost a pořád se obracíme na své Vyšší Já, když vyšší Já, by na takové úrovni se mělo projevit samo, mělo být spjaté a propojené tudíž bychom pak neměli mít potřebu říkat, že jsme mluvili skrze naše Vyšší Já.

Též toto slovní spojení používám, ale důvodem je, že ještě nejsem sama s Vyšším Já plně propojena.

Pak potkávám lidi, kteří někam došli, jsou výše než já a přesto, dostanou se do diskuze, skupiny, kde jim najednou není příjemně a mají z některých svíravé pocity a nedokáží se přesto přenést a tak po čase odcházejí s tím, že si jiní neuvědomují svou nezkušenost, hledají jisté senzace a ubližují tím, zneužívají atd.

Jak může někdo zneužít někoho uvědomělého? Někoho, kdo dosáhl propojení všech tří? Někoho, kdo došel do určité fáze, kdy už toto by se ho nemělo nějak dotýkat?

Pak tedy si, ale dost oporují, když tvrdí, že nám nemůže nic ublížit, jen to, co sami dovolíme a připustíme.

Přijde mi to poněkud příliš. Být ve fázi lásky a světla, pochopení a pak vyřknout toto a odejít, protože se s tím nedokáže smířit, vyrovnat? Proč tedy těm ostatním neporadí a neřeknou, co podle nich dělají a říkají špatně a raději odejdou, protože je pro mě zatěžující plýtvat svou energií na někom o kom si myslí, že by měl raději mlčet? Proč? Rozhodne-li se člověk transformovat, pak po celou dobu sbírá informace, své zkušenosti a i názory a poznání druhých. Kde je nakonec ta svobodná vůle, když někdo, kdo by jí měl chápat, řekne - raději si nechte svou nevědomost? A kde je jistota, že zrovna ten člověk, který toto říká, jí má? Když nakonec není schopen ani říci, co se mu přesně nezdá a v čem vidí u druhého nevědomost?

Tak moc někteří chtějí pomáhat a nakonec nedokáží říct přímo, co se děje, co podle něj je špatně. Ale pořád je to jeho pravda, s kterou se může někdo spojit a někdo ne.

I ten neuvědomělý, dojde-li, že chce něco změnit, už uvědomělý je a nějaký názor na život, svět má, spojenou se svou zkušeností a má právo sdělit a ostatní to mohou nebo nemusí přijmout či doplní svou zkušenost. Ale jak tedy má přijít na to, že třeba dělá něco špatně, když mu nikdo nic z toho nesdělí, protože by měl podle nich mlčet? Jak se tedy má posouvat? Musí se projevit, sdělit, co má na srdci, aby i druzí mohli říci své.

Nejen neustále číst, hledat informace, sledovat ostatní, ale právě sbírat zkušenosti pro svůj růst a duševní rozvoj. A k tomu patří projev svých myšlenek, postojů v daném stupni transformace.

Také nemám vždy sílu pomoci, protože ne vždy to lze. Ale je to tam, kde není odhodlání.

Jedná se jen o můj názor a poznání z diskuzí, a tak zde sděluji čistě jen své pocity, a co bych případně dělala jinak.

Má víra se neodvíjí od nějakých pravidel, které staví jakési bytosti, které je přenesou přes channeling, ani od víry ostatních. Nesouvisí ani od stanovených frází a zákonů, které se neustále dokola opakují a vždy skrze někoho jiného.

Mám-li být svobodným člověkem - tedy můj duch a mysl, pak k čemu jsou fráze, pravidla, zákony? Vše přece vychází jen z nás samotných a z naší lásky vůči sobě a ostatním. Z naší volnosti a svobody vůle. Ne ze stanovených pravidel, který někdo určí a dnes na tom líže smetanu.

A kde je ta jistota, že je to tak, jak zrovna ten či onen říká? Jen v našem srdci, známe odpovědi a probouzíme je.