Cesty tu nejsou kvůli cílům, ale kvůli putování. Nejdůležitějším pro nás je putování po cestě a ne její cíl.
Jako příkladem nám jsou filmy, literatura. Kdybychom nás zajímalo čistě jen to, jak film nebo kniha dopadnou, nemuseli bychom se dívat na celý příběh a ani číst celou knihu. Stačilo by nám prostě jen vědět, znát konec. Ale proč tedy čteme celou knihu a díváme se na filmy od začátku do konce? Protože nás zajímá, jak hlavní hrdinové putují a docházejí ke svému cíli. Jak svou pouť postupně tvoří, přetvářejí, jak mění tím i sebe, svá rozhodnutí a díky tomu i vystupují z jedné cesty, aby putovali cestou jinou. Vše s čím postavy na svých cestách setkají, hraje roli při jejich putování. Ano, cíl je důležitou součástí, která je základním motivem pro rozhodnutí a směřování své poutě a ke konci s odměnou v jeho uskutečnění.
Srovnání literatury, filmu s životem je příhodné. Měli bychom si uvědomit, že právě písemná forma nebo zfilmovaná forma je zkratkou skutečných životů. Někdy přehnaně, někdy s velkou realitou, ale vždy do tvůrčího záměru promítáme svou lidskost, zkušenost, bolest, snahu, směr a spoustu dalšího.
Tak jako je důležité vědět, co je pro náš cíl důležité, tak je dobré vědět, že je rozdíl mezi tím znát svou cestu a jít po ní.
A každá cesta má své rozcestí, které může vést ke stejnému snu, tak naopak může vést k jinému a nebo prostě sejdeme z cesty úplně. Ale pořád je vše v našich rukách, v srdcích, myšlenkách. Jak celá naše cesta, tak její směr, odbočky. Přímá cesta nikdy moc nefunguje nebo, jak se říká zrychlování. Tak jako nefunguje rozdělení na staré a nové pravdy.
Abychom se mohli posunout, dostat za zatáčku, dostat se k novějším myšlenkám, musíme poznat určitou zkušenost, která nás k tomu dovede.
Nakonec z překážky na cestě je zkušenost, síla, uvědomění něčeho a stává se z ní schod pravdy, na kterém vybudujeme další schod další zkušeností. Aby celé schodiště fungovalo, jak má, nemůžeme přeci nějaký schod vynechat a nechat tam mezeru.
Každý ze schodů je základnou pro ten vyšší. Bez pevného základu, není ani stabilní schodiště. Není ani vyrovnané. Kostrbaté, nepravidelné stupně, které časem chybí a vracíme se zpátky, abychom stupeň vyplnili.
Stoupání výše probíhá postupně, krok za krokem, schod po schodě, abychom pochopili vše a nezazdili si tím další svůj růst nebo neoddálili tím, že pak spadneme zpátky, protože nám jistá zkušenost chybí a tak něco nezvládneme a jdeme od počátku s daleko větším pádem, než když budeme mít vybudovány všechny své pevné základy. Až, když je tma, jsou vidět hvězdy. Až když pochopíme zkušenosti, dostáváme se blíže ke svému cíli.
Pokud děláme něco, co nás netěší - máme s tím přestat. Náš život, je naše umělecké dílo, které si malujeme svýma barvami, štětci, pastelkami, uhlíky, vodovkami, energií... Když putujeme ve šlépějích někoho jiného, nemalujeme svůj život, ale kopírujeme život někoho jiného. Napodobováním si netvoříme své poutní cesty, cíle, budoucnost.
A jak říká jedno známé přísloví: Jste tam, kde jste, protože přesně to je to místo, kde být chcete.
Žádné komentáře:
Okomentovat